Kapitola 2: Štědrá

Všechno bylo špatně. To, že jsem se probudila, byl první problém. Znamenalo to, že v hrobce se probudila dívka, která musí vykonat něco nebezpečného. Budu jí muset věřit stejně jako ona mi.

Byla jsem uvězněna v jejím těle a ona v mém. Pro ni to musel být větší šok než pro mě. Já věděla, do čeho jdu a co se ode mě očekává. I tak ale bylo každé lidské tělo jiné. Jinak slabé. Vždycky mě udivovalo, jak mohou ve svých tělech přežívat, a vždycky mi trvalo, než jsem si zvykla.

Tohle tělo je unavené , došlo mi.

Unavené už dlouho.

Otevřela jsem oči a odkryla peřinu z obličeje.

Strop byl obyčejný. Bílý. Žádná kamenná hrobka, žádný náznak jara, žádní vlci. Jen pokoj, který se snažil tvářit jako normální ráno.

Proč zrovna ona? Proč zrovna tady?

Posadila jsem se a svět se na okamžik zakymácel. Ne moc. Jen dost na to, aby mi připomněl své hranice. Tohle tělo mě nebude poslouchat bez otázek. Vědělo, co dělá, ale nemělo už moc sil.

Podívala jsem se kolem sebe. Na nočním stolku sklenice s vodou a prázdný obal od léků. Vedle něj malé černé zrcátko. Mnohem tlustší než ta, která jsem doposud znala, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Zvykla jsem si, že svět jde dopředu, a já se musím přizpůsobit.

Vzala jsem ho do ruky. Chtěla jsem se jen podívat na svůj nový obličej, ale místo mého odrazu se na zrcátku objevilo datum. Nemusela jsem ho ani číst. Věděla jsem, co je dnes za den. Přesto ho něco ve mě přečetlo:

24.12.2025

S vydechnutím jsem se zvedla a došla k velkému zrcadlu na dveřích skříně. Noční košile s motýlím vzorem, holé nohy, bledý obličej. Modré oči. Větší, než by měly být. Vlasy žádné.

Tak tohle jsi ty. S tebou jsem svázaná.

Dotkla jsem se skla konečky prstů. Obraz mě napodobil. Z místnosti za dveřmi se ozval tlumený hlas. Ženský. Opatrný. Unavený.

„Už jsi vzhůru, Gabko?“

Gabriela. Lidské jméno, které v sobě skrývalo i něco ze mě.

Tohle musí být moje máma. Znovu jsem se podívala do zrcadla a snažila se představit si, co by asi řekla ona. Jak by stála. Jak by dýchala. Nechala jsem tělo, aby si vzpomnělo. Já jsem se jen rozhodla mu nepřekážet.

„Jo,“ ozvala jsem se, „jen se převleču a přijdu.“

Hlas zněl uvolněně. Klidně. Nenápadně.

Čekala jsem odpověď, ale žádná nepřišla. Vzala jsem za madlo skříně – byl přes něj převěšený tenký šátek. Otevřela jsem ji a začala si vybírat oblečení, protože takhle lidé začínají den.

Oblékla jsem se do ošoupaných riflí, sepraného trika a obnošeného svetru. Musely být její oblíbené. Ještě naposledy jsem se podívala do zrcadla a procvičila úsměv.

Už jsem chtěla odejít pryč z mého pokoje, když vtom se ozvala ona. Pocítila smutek a s ní i já. Takhle to fungovalo a já s tím nic udělat nemohla. Myslela na své vlasy. Byly pro ni důležité. Nevěděla jsem, proč na nich tolik záleží. Přesto se mi ten smutek usadil pod kůží a já měla nutkání s ním něco udělat. Oči se mi zastavily na šátku.

Ten šátek tady není náhodou. Není to ozdoba. Je to úkryt.

Přetáhla jsem ho přes lesklou hlavu. Znělo to jako rituál a pro ty já měla pochopení.

Vydala jsem se krátkou chodbou za tlumeným zvukem hudby a došla až do jídelny s kulatým stolem prostřeným pro tři. Rádio na parapetu hrálo veselou melodii a já hledala nějaký náznak Vánoc. Stromeček. Adventní věnec. Svíčku. Alespoň jednu ozdobu. Nenašla jsem nic. Ať se tady věřilo v cokoliv, Vánoce to nebyly.

„Tak jsem tady,“ pronesla jsem směrem k mámě, která dokončovala snídani u kuchyňské linky zády ke mě.

Trhla sebou. Můj pozdrav ji musel vylekat. Tohle jsem nechtěla, ale už se to stalo.

„Chodíš jako duch,“ dostala ze sebe a usmála se.

Unavený úsměv. Stejný jako ten pocit z mého těla.

„Přichystala jsem ti snídani,“ řekla máma a postavila přede mě hrnek. Sedla jsem si ke stolu a zkoumala pečlivě naaranžovaný talíř. Vajíčka na měkko. Plátky okurek. Pečivo. Čaj. Med v ulepené skleničce se lžičkou.

Tohle je špatně. Dnes nemůžu jíst. Rituál se nedá porušit.

„Nemám hlad,“ řekla jsem. Hlas jsem udržela klidný. Gabrielin. Ten, co říká, že všechno je v pohodě, i když není.

„Gabrielo,“ povzdechla si máma a už si ke mně přisedala. „Aspoň trochu. Víš, že musíš jíst.“

Podívala jsem se jí do očí a přemýšlela, jak z toho co nejlépe ven. Nechtěla jsem ji ranit. Potřebovala jsem ji.

„Je to jen snídaně,“ pokračovala. „Nechci, abys omdlela.“

„Neomdlím,“ řekla jsem. „Fakt ne.“

To nebyla lež. Tělo bylo sice slabé, ale ne až tak.

„Prosím tě,“ řekla tišeji. „Už tak nejíš dost. A dneska… dneska jsi přece sama chtěla, aby to byla jen normální sobota. Nic extra. A v sobotu snídáme vajíčka.“

Normální je dnes nejíst.

Normální je dnes vydržet.

Vzala jsem hrnek s čajem do dlaní a se lžičkou medu nad ním do něj začala vplétat tenký lepkavý pramínek. Čaj bude muset stačit.

„Výborně. Jsi statečná holka,“ objala mě máma.

„Já dneska jíst nemůžu,“ řekla jsem. Věděla jsem, že ji zklamu.

Máma se narovnala.

„Nemůžeš?“ zopakovala. „Jak to myslíš, že nemůžeš?“

Teď se náš svět rozdělí.

„Je Štědrý den,“ řekla jsem opatrně. „A… no…“

„Ne,“ přerušila mě. Hned. Rychle. „To ne.“

„Mami –“

„Ne,“ zopakovala tvrději. „Nebudeme se bavit o žádných prasátkách. Ne dneska. Ne po tom všem.“

Zlaté prasátko není symbol.

Je to odpověď. Jedna z mnoha. A ona ho bude potřebovat.

„To není pověra,“ řekla jsem tiše.

„Samozřejmě, že je,“ vyhrkla. „A já ti nedovolím hladovět kvůli nějaké hlouposti.“

Hladovění je volba. A volby drží svět pohromadě. Tuhle volbu jsem musela udělat.

„Nehladovím,“ řekla jsem. „Jen… čekám, až se večer pořádně nadlábnu kapra a bramborového salátu.“

Myslela jsem, že jí tohle zvedne náladu, ale máma si promnula obličej. Viděla jsem, jak je unavená. Jak bojuje sama se sebou. Její den se začal rozpadat. Kvůli mě. Ale já zkrátka nemohla jinak.

„A toho kapra mám asi vyčarovat z trouby?“ stoupla si máma nade mě. „A salát připraví vánoční skřítkové?“

„Pomůžu ti,“ zkusila jsem to znovu, „bude to takové, jako kdysi. Před tím vším, co se stalo“

Neměla jsem ponětí, jak to bylo kdysi. Vůbec jsem netušila, co se stalo. Jen jsem doufala, že to i tady kdysi bylo správně. A že i ona to měla ráda. Jen tu radost někde cestou ztratila.

Dveře na chodbě se otevřely a dovnitř vešel muž. Štíhlé tělo, krátké vlasy, strniště, úsměv. V ruce tašku s nákupem.

„Dobré ráno, holky,“ pozdravil a já cítila, jak něco ve mě ožilo. Musel to být můj táta.

„Nesu maso na řízky,“ pronesl do ticha mezi mnou a mámou a nechápavě se zadíval na mámu.

Řízky. Tohle je taky špatně.

O to víc, že za to mohla ona a tím pádem já. Ale právě proto jsem musela procitnout zrovna v jejím těle.

„Milostpaní si poručila kapra se salátem. A taky prý nebude snídat, aby viděla zlaté prasátko,“ spustila máma.

„Tak to abych dal maso na mrazák a připravil foťák.“

„To nemyslíš vážně. Ty jí taky dovolíš každou pitomost, ale po nemocnicích s ní budu lítat zase já. Tak jako vždycky. Je jí osmnáct, ale chová se na pět.“

Táta se začal obhajovat, ale já přestala poslouchat. Bylo mi jich líto. Byly Vánoce. Štědrý den. Takhle to být nemělo. Oni to věděli, ale nemohli dál předstírat. Všechno to zlé muselo ven, aby se udělal prostor.

Usrkla jsem čaje. Byl sladký a teplý. Opojný jako mana. Dávno jsem odvykla lidským chutím. Chtěla jsem ho jen ochutnat, ale musela jsem ho dopít až do jeho sladkého a lepkavého dna.

Pak jsem vstala a pomalu došla ke dveřím. Rodiče si mě nevšímali, jen po sobě křičeli. Až když jsem si obula boty a přehodila přes sebe teplou černou bundu se stříbrným zipem, otočila se máma mým směrem.

„Kam jako jdeš? Musíš být přece doma!“

Doufala jsem, že to půjde nějak jinak, ale Štědrý večer se rychle blížil. Nebyl čas na to jednat v rukavičkách a hledat vhodná slova. Usmála jsem se na ni tak nejupřímněji, jak jsem mohla a odpověděla:

„Přece pro kapra.“