Kapitola 4: Kapr
Táta mě v tom nenechal samotnou. Hodil na sebe bundu a vydali jsme se ven. Věděla jsem, že mi pomůže, už jakmile poprvé odpověděl mámě. Někteří lidé se neptají „proč?“, ale „kdy?“ a „jak?“ a on byl jedním z nich.
Kapra bych bez něj hledala dlouho. Ne proto, že bych nevěděla kde ho najít, ale proto, že lidský svět je mnohem větší, než se na první pohled může zdát.
Vyšli jsme ven a já zjistila, že kolem domu pobíhá zlatý retrívr s míčkem v tlamě. Rozběhl se ke mě bez váhání. Zvířata to tak mají. Neptají se, kdo jsi dnes. Stačí prostě, že jsi. Podrbala jsem ho za ušima a on začal vrtět ocasem a dožadovat se hození míčku.
Hodila jsem mu ho, jak nejdál jsem mohla, protože Vánoce jsou o splněných přáních a on si přál. Sledovala jsem jak utíká sněhem a v tom to vě mě opět škublo. Hlavou proběhl obraz vlka v lese.
Byl tam. Svět byl ještě v rovnováze. I když má paní už musela být mrtvá.
„Tak půjdeme?“ usmál se na mě táta a nevědomky přerušil spojení.
„Jasně,“ odpověděla jsem a sledovala mámu, jak vyšla z domu s prázdným kbelíkem. Šla do sklepa pro brambory na salát. Nezměnila názor. Jen rezignovala a rozhodla se dnešek přečkat. Bez dalších otázek. I tak jsem jí za to byla vděčná.
Vešli jsme do garáže a já si sedla do auta vedle táty. Motor se nastartoval a rádio začalo hrát píseň o půlnoční mši. Na tu dnes půjdeme. Všichni. Ale s lidmi je potřeba jednat pomalu. Jednu věc po druhé. Nejprve kapr.
Rozjeli jsme se.
„Dneska jsi Maxovi hodila ten míček zatraceně daleko. Mnohem dál, než jsem čekal.“ začal táta a vyjel z vrat.
„Díky,“ řekla jsem opatrně.
„Celkově vypadáš tak nějak silnější. A to je dobře, beruško.“
Tělo se při tom oslovení zachvělo a já na chvíli podlehla. Nemělo by se to stávat, ale být v lidském těle se všemi jeho pochody a emocemi je… těžší než jsem si pamatovala. Má paní by to pochopila.
„Tati?“
„Hm?“
„Měla jsem kapra ráda, když jsem byla malá?“
Usmál se a odbočil doleva. „Ani ne. Museli jsme ti říkat, že je to řízek a ty jsi nám to věřila. Jsem rád, že si ho dáme dneska znovu. Naposled jsme ho měli, když nám ho přinesl Lukáš.“
Další zachvění a já netušila proč přišlo.
Lukáš. To jméno si zapamatuj. Mohlo by se ti hodit.
„Promiň, ale měl jsem toho kluka rád…“ odkašlal si táta a změnil téma: „Hele víš, že se kapři běžně dožívají až 30 let?“
Další odbočení a pohled z kopce odhalující rybník a malou boudu.
„To je… dobré vědět,“ konstatovala jsem a věděla jsem, že se táta usmál, i když jsem se na něj nepodívala.
Zastavili jsme před boudou s několika velkýma káděma a rybníkem za ní. Nikdo u ní nestál. Většina lidí už kapra dávno měla.
„Počkáš v autě, nebo půjdeš se mnou?“ otočil se na mě táta.
„Půjdu,“ odpověděla jsem bez váhání a vyšla z auta.
Došli jsme k velké kádi, do které se zurčením proudila voda. Přišla jsem k ní blíž a začala vybírat svou oběť. Táta šel zatím do boudy a z povzdálí se ke mě za malou chvíli donesl hlas porybného.
„Jdete na last-minute?“ rozesmál se na tátu.
„Asi tak, pane Hlubino,“ odpověděl táta. „Dceři se vrací chutě.“
„A však to je správně. Všechno dobře dopadne, uvidíte sám,“ pokračoval porybný. Nato vyšel z boudy s podběrákem v ruce. Mířil ke ke kádím.
„Tak jakého sis vybrala, Gabko?“ zeptal se mě jako by mi bylo deset. Ignorovala jsem to.
„Tady ten,“ ukázala jsem prstem na jediného, který se v kádi nemrskal, ale jen klidně plaval. Nepanikařil. Jen tiše čekal na svoji část úmluvy.
„Tak dobrá,“ nahnul se porybný do kádě a vylovil ho.
„Zabít, vykuchat a nafiletovat, prosím,“ poručil si táta.
Ne. Musím to udělat já. Tak je to správné.
„Tati, chci to zkusit,“ řekla jsem a nechala city těla působit.
„Ale Gabko, vždyť jsi to nikdy nedělala. To není jako krájet cibuli,“ oponoval mi táta.
„Ale jen ji nechte, pane Černý,“ řekl se zájmem porybný. „Nic na tom není. A ona je už dost stará. Pomůžu jí.“
Táta souhlasil, ale jen pod podmínkou, že u toho nemusí být. Prý se mu dělá špatně, jen syrové maso vidí. A taky pod podmínkou, že o tom neřeknu mámě.
Odešla jsem s porybným do boudy. Kapr skončil na velkém dřevěném prkně. Nehýbal se. Nesnažil se vyskočit směrem ke kádím. Jen dýchal a čekal. Porybný vzal do ruky palici a jediným úderem ho omráčil.
Já mezitím vzala do ruky malý nůž. Mnohem menší, než má dýka.
„Nejprve musíš odstranit šupiny za žábry, aby ses …“ začal porybný, ale já ho přestala vnímat. Věděla jsem, co je potřeba udělat. Její tělo to dělalo poprvé, ale já ne.
Jemnými tahy nože jsem odstranila šupiny a položila čepel za žábra. Zavřela jsem oči.
Život za život. Krev za krev. Nechť je ti tato krev náhradou za tu, kterou jsi ztratila.
Nůž zajel až k páteři a na desce pod kaprem se objevily kapky jeho krve. Další dva rychlé tahy oddělily filet od kostí a kleště sundaly kůži se šupinami.
Rychle jsem kapra s plesknutím otočila a to stejné provedla na druhé straně.
„Je to tak správně, pane Hlubino?“ promluvila jsem se na porybného, zatímco jsem maso skládala do tašky a zbytky kapra padaly do kbelíku pod stolem.
Porybný přestal mluvit hned poté, co jsem poprvé zajela nožem do masa a hlas se mu ještě nevrátil.
„Vzala bych si ještě šupinky, pro štěstí, jestli to nevadí?“
„Ne… nevadí,“ odpověděl konečně a hlas se mu zachvěl.
Shrábla jsem zbylé šupiny do tašky a dala se k odchodu.
„Nechceš se alespoň umýt?“ zastavil mě porybný.
Ruce se myjí až po bitvě.
„Asi jo,“ odpověděla jsem s pohledem upřeným na ruce od zasychající krve. Nechala jsem se tou obětí unést. Musela jsem být Gabriela. Slabá a upravená.
Přešla jsem k umyvadlu a začala oplachovat ruce i obličej. Načervenalá ledová voda se točila v umyvadle a mizela v malém víru pryč.
„Kdo tě naučil takhle kuchat rybu?“ zeptal se porybný a podal mi papírové útěrky.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Uměla jsem to s noži od pradávna. Něco jsem ale říct musela, protože mlčet se v lidském světě nehodilo.
„Myslím, že to má od Lukáše,“ objevil se táta ve dveřích a zachránil mě.
Zase to jméno. Zase ten zvláštní pocit.
Otočila jsem se na tátu a poděkovala mu pohledem. Táta mi oplatil úsměv a začal se s porybným hašteřit o placení. Prý si ho máme vzít zadarmo, „když jsou ty Vánoce“. Táta nesouhlasil, ale myslím, že nakonec musel ustoupit. Já konec rozhovoru neslyšela – už jsem seděla v autě a čekala na něj.
Sedl si vedle mě a nastartoval motor. Rozjeli jsme se.
„Tak kapra máme,“ pronesl spokojeně a já přikývla. Mohla jsem mu říct, co dál. Potřebovala jsem ale, aby si vzpomněl on sám. Aby začal opravdu věřit. Čím víc lidí kolem mě věřit začne, tím větší šanci bude mít ona v mém opravdovém těle. Chvíli jsme jeli jen mlčky a já čekala, kdy se jeho myšlenky stočí tím správným směrem.
Pak ale zpomalil, aniž by měl důvod. Zkontrolovala jsem okolí. Nic zvláštního. Projížděli jsme kolem malého obchodu. Lidé chodili ven a dovnitř s taškami. Koukla jsem na tátu.
„Nechceš si s ním promluvit?“ kývl směrem na kluka, který mě hypnotizoval pohledem přes zamlžené boční sklo. Hlavou mi probleskla tři ostrá slova a projela mým tělem přes srdce, žaludek až do konečků prstů na nohou.
Lukáš. Miluješ ho.